Vaše příběhy

Představujeme Vám tři příběhy našich klientek:

Petřin příbeh

S kamarádem jsme se znali již od dětství a rádi jsme spolu trávili čas. Jednoho dne však přišel z hospody, byl připitý a začal mě osahávat. Prosila jsem ho, ať s tím přestane, ale on dále pokračoval. Nedal se vůbec zastavit, i když jsem mu říkala, že to nechci.

Po tom, co mě znásilnil, odešel a já jsem zůstala zmateně ležet v posteli a nedokázala jsem pochopit, co se vlastně stalo. Snažila jsem se na celou věc zapomenout a vyhýbat se kontaktu s ním. Neustále se mi ale do paměti vraceli vzpomínky na ten den, dokonce i ve snech. Měla jsem pocit, jako by se to vše dělo znova a znova. Celé dny jsem ležela, brečela, nemohla jsem o tom s nikým mluvit, protože jsem se bála, že mi nikdo neuvěří. Styděla jsem se za to, co se mi stalo. Nedokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla, cítila jsem se špinavá. Nenáviděla jsem sebe, své tělo i jeho. Měla jsem pocit, že jsem na to úplně sama a nikdo z mých přátel a rodiny by to nedokázal pochopit.

Na internetu jsem ale našla kontakt na organizaci proFem, kde se obětem sexuálního násilí snaží pomoci. V proFem mi navrhli, že bych mohla začít chodit na terapie, kde bych mohla o svých pocitech v bezpečí mluvit. Rozhodla jsem se, že to zkusím. I když se na ten den nedá zapomenout a budu si ho pamatovat navždy, už lépe rozumím tomu, že pocity, které jsem prožívala a prožívám, jsou v takové situaci normální, a že na to nemusím být sama. Terapie mi pomáhá zpracovat to, co se mi stalo. ProFem mi taky nabízel právní cestu, kde bych mohla podat trestní oznámení a oni by mi mohli zprostředkovat zmocněnce, ale prozatím jsem se rozhodla využít pouze terapie.

Nahoru

Eliščin příběh

Se svým manželem jsme se brali mladí, ve vztahu jsme byli šťastní a nic nenasvědčovalo tomu, že se později celý vztah takovým způsobem změní…

Vše začalo asi rok po svatbě, kdy se manžel začal chovat jinak. Kdykoli jsem se vrátila domů, začal se vyptávat, kde jsem byla a co jsem dělala. Zpočátku jsem si myslela, že je to projev jeho zájmu o mně, ale pak se to začalo zhoršovat. Začal mi kontrolovat mobil a neustále na mě křičel. Když jsem chtěla z domu odejít, sebral mi klíče a zakázal mi dům opouštět. Po práci jsem tedy začala chodit rovnou domů a situace se na chvíli uklidnila. Netrvalo ale dlouho a vše se vrátilo zpět. Neustále mi říkal, že jsem pitomá, že nic neumím a všechno chtěl řídit on. Když se mu nelíbilo, jak jsem něco udělala, začal mi dávat různé tresty. O několik měsíců později jsem otěhotněla a myslela jsem si, že to, že spolu čekáme miminko, ho změní. Vše ale bylo stejné a nadávky a tresty byly téměř na denním pořádku. Přemýšlela jsem, že od něho odejdu, ale čekali jsme miminko a já jsem chtěla, aby mohlo vyrůstat s oběma rodiči.

Když se naše dcera narodila, na několik týdnu byl pokoj a já jsem myslela, že rodičovství ho opravdu změnilo. Pak mi ale začal dceru brát, a když začala brečet, říkal mi, že jsem špatná matka. Nadávek bylo stále víc a už mě ani jinak, něž nadávkou neoslovoval.

V práci jsem ale měla kolegyni, které jsem se svěřila. Ona mi navrhla, abych kontaktovala některou z organizací, které se věnují práci s oběťmi domácího násilí. Říkala jsem si, že já nejsem oběť domácího násilí, vždyť mě manžel nikdy neuhodil.

Jednoho dne mě ale manžel zamknul v pokoji a odešel z domu. Vzpomněla jsem si, že mi kolegyně dala kontakt na organizaci proFem, kterou jsem následně kontaktovala a dohodla jsem si osobní schůzku.

Pracovnice organizace mi vysvětlily, že domácí násilí nemusí mít jen fyzickou podobu, ale může zahrnovat různé formy násilí, včetně psychického. Dále mi řekly, že si manžel takové chování ke mně nesmí dovolit, což pro mě bylo velmi důležité, neboť jsem zcela nerozuměla tomu, proč se ke mně takto chová. Postupně jsem si začala uvědomovat, co všechno mi svým chováním způsoboval a že bude lépe pro mě i mou dceru, abych vztah se svým manželem ukončila. Pracovnice proFem mi pomohly lépe se zorientovat v mé situaci a naplánovat jednotlivé kroky, které byly k řešení situace nezbytné. Dále mi pomohly se všemi úkony právního charakteru a poskytly mi terapie, abych se mohla s celou situací lépe vyrovnat.

Nahoru

Mariin příběh

S partnerem jsme spolu 15 let. Je to můj první vážný vztah a máme spolu 2 děti.

Náš vztah vypadal na venek dlouho jako dokonalý. Nikdo však neviděl co se děje u nás doma za zavřenými dveřmi. Když jsem se svým partnerem byla sama doma, stával se z něho jiný člověk. Ze začátku vztahu jsme se občas nepohodli a on vždy začal křičet a rozbíjet věci, které měl po ruce. Vždy se ale uklidnil a vše se vrátilo do normálu.

Hádky mezi námi se ale opakovaly a začaly se stupňovat. Když se nazlobil, začal tlouct do dveří, do stěn, rozbíjet věci, které patřili mně a později to přešlo i do toho, že mě udeřil. Období hádek se ale střídalo s obdobím klidu a během tohoto času byl opravdu pozorný a za vše se omlouval. S dětmi to uměl taky moc dobře a já jsem si stále říkala, že je tam možná nějaká naděje, že se náš vztah zlepší.

Vždy se ale stalo něco, co ho opět rozzlobilo a on byl zlostí celý bez sebe. Modřiny, které jsem měla z toho, jak mě bil nebo do mě kopal, jsem si musela zakrývat, protože jsem se za ně velmi styděla. Ze všeho nejhorší ale bylo, když mě nutil, abych s ním spala, i když jsem nechtěla. Snažila jsem se mu vzdorovat, ale on byl silnější a říkal mi, že mu přece nemůžu říkat ne, když mě tolik miluje. Já ho taky milovala, vždyť jsme spolu byli tolik let a měli jsme spolu děti, ale to co mi dělal, mi velmi ubližovalo. Cítila jsem se ponížená a bezbranná. Když jsem o tom mluvila se svými kamarádkami, říkaly mi, že když jsem s ním ve vztahu, tak je přece normální, že to ode mě vyžaduje, a že když mu vyhovím, budu mít pokoj. Já jsem se ale vždy, když mě nutil k sexu, cítila hrozně. Přestala jsem jeho návaly agrese zvládat.

Na internetu jsem začala hledat nějakou radu, co v takovém případu dělat a při hledání jsem našla organizaci proFem. Když mi navrhli, abych přijela na osobní konzultaci, nejprve jsem si nebyla jistá, protože jsem se bála, co by řekli na mé modřiny, které již nešly tak lehce skrývat. Ubezpečili mně však, že je naprosto v pořádku, když přijedu i s modřinami, neboť si zasloužím, aby mě někdo vyslechl a naplánoval se mnou potřebné kroky, které by mi pomohly mou situaci řešit. V proFem jsme tedy celou situaci probrali a našli jsme několik možností, jak ji řešit po právní i praktické stránce. Zjistila jsem, že se můj partner nemá právo ke mně takto chovat a že za své chování je zcela odpovědný jen on sám. Momentálně navštěvuji terapie, které mi v proFem poskytli a zvažuji další kroky, které bych mohla udělat v případě, že se rozhodnu od partnera odejít.

Nahoru